Písecké hory – část 1. – Velký Mehelník

Písecké hory, jak už sám název napovídá, najdete u známého jihočeského města Písek. Označení  „hory“ je možná trochu nadnesené, protože nejvyšší vrchol – Velký Mehelník měří jen 633 m. n. m., ale svou členitostí si ho určitě zaslouží. Logicky jsem si ho rozdělil na dvě části – severní a jižní, kdy jsou od sebe pomyslně odděleny silnicí spojující Tálín a Albrechtice nad Vltavou.

První prosincová sobota tohoto roku je tak trochu neuvěřitelná, slunečno a teploty kolem sedmi stupňů nad nulou se v tomto období moc nevídá, sice to ráno ještě trochu kazí mlha, ale ta bere brzy za  své. Vyrážím jen s Pištou, něco po osmé hodině ranní z parkoviště a rozcestí turistických tras U Vodáka. Zvolená modrá trasa se hned zařezává do lesa a kolem obory s mufloní zvěří šplhá poměrně svižně do kopce, k vyhlídce píseckých lesníků. Už odsud jsou zajímavé výhledy na město Písek pod námi, kvůli stromům to bude ale chtít popojít ještě výš.

Vrch Kraví hora (613 m) sice hostí dva vysílače, ty ale výhled neumožňují, až o kousek dál, na vrchu Jarník (609 m) stojí telekomunikační věž, sloužící i jako rozhledna. Výška železné rozhledny je téměř 60m a samotná vyhlídková plošina, na niž se dostaneme po točitém schodišti se 182 schody, je ve výšce 34,6 m. Schody jsou vylity betonem a tak, pokud máte stejně odvážného psího kamaráda jako já, může jít nahoru bez obav s vámi. Rozhledy do okolí jsou bez nadsázky nádherné, lze odsud vidět jak samotný Písek, který máte před sebou jak na dlani, tak i široké okolí, včetně vzdálených vrcholků Šumavy.

Pár minut chůze od rozhledy Jarník, dále po modré trase, lze odbočit na vrch Srní homole (613 m), kde se nachází malé kamenné městečko, vystavené z tzv. kamenných mužíků, což není nic jiného, než několik na sobě poskládaných kamenů různých tvarů a velikostí. V Krkonoších by vám za takovou stavbičku hrozila i pokuta, nicméně tady si můžete zkusit vytvořit vlastní kamenný artefakt bez obav z nějakého postihu.

Modrá pokračuje dál, nyní z kopce, na rozcestí V Živci k turistické chatě s možností občerstvení. My ale zatáčíme po červené doprava, k nedalekému lomu U Obrázku. Lom otevřeli počátkem roku 1884. Těžen zde byl především živec a růženín, krom toho se zde ale nacházelo i dalších více jak 35 druhů nerostů, včetně cenných drahokamů. Díky postupnému zahlubování se lom začal zatápět spodní vodou a nakonec byl v roce 1897 uzavřen. Dnes je zcela zatopen vodou a je ohrazen dřevěným zábradlím. Vede k němu dřevěný chodníček od cesty s malou vyhlídkovou plošinou.

Zhruba o kilometr dál, na rozcestí Pod Kraví horou, se nachází další živcový lom. Ten je hojně navštěvován mineralogy a lze tu nalézt růženín, turmalín a také silně radioaktivní písekit.

Kolem nového rybníka napájeného mehelnickým potokem a křížovatky Malá brašna, přicházíme na rozcestí U Dobré vody, s pěknou stejnojmennou studánkou. Voda z ní je prý výborná, o čemž svědčí i návštevnost tohoto místa. Místní sem jezdí pro vodu s mnoha PET lahvemi a kanystry. Jedno zajímavé místo se ale nachází ještě kousek odsud, na křižovatce V Srdci. Místo kříže, jak bývá zvykem, tu na podstavci, obklopeno udržovaným plotem z habrů, stráží křižovatku dřevěné srdce.

Od srdce jdeme cyklostezkou 1015 přes novodvorskou křížovatku na rozcestí Nad Novým Dvorem, kde scházíme z asfaltové na příjemnější lesní cestu a po chvíli se ocitáme na břehu rybníku Němec. Slunce už krásně svítí, nikde ani živáčka a hladina rybníku je dokonale rovná, bez sebemenší vlnky. Je to úžasné místo uprostřed lesa. Na malý ostrůvek kousek od břehu vede dřevěná lávka. Chvíli tady posedíme na lavičce u vyhaslého ohniště, něco posvačíme a pak se jen tak kocháme tou krásou. Tenhle rybník můžu bez váhání zařadit mezi ty nejhezčí, jaké jsem kdy zatím viděl.

Sledujeme dál červenou a procházíme po úbočí vrchu Němec (587 m) na paseckou křižovatku, kde se dáváme doleva po cyklostezce EV7 a přicházíme k chatě, nejspíš hájovně, na jejíž vstupních dveřích visí zajímavá tabulka, určující náladu hajného. Kousek odsud je mezi stromy studánka, ale vody je vní mál a je dost špinavá. Opouštíme cyklotrasu a jdeme neznačenou asfaltovou cestou vlevo, zpět na novodvorskou křižovatku. Odsud už postupujeme po zeleně značené naučné stezce.

Přicházíme na rozcestí Mlacká alej pod Mehelníkem. Scházíme postupně na dvě odbočky k zatopeným jámovým lomům. Oba jsou z větší části pokryté žabincem a dost zarostlé. Ten větší leží níž a má vysoké kolmé stěny, menší je hezčí, jeho stěny jsou lemovány balvany, mezi nimiž rostou náletové břízy. Vracíme se na stezku a po úbočí Malého Mehelníku (588 m) se po klikaté cestě lemované všudypřítomnými balvany dostáváme k jeho většímu bráškovi a zároveň nejvyššímu vrcholu píseckých hor – vrch Velký Mehelník (633 nm).

Samotný vrcholek Velkého Mehelníku je poměrně plochý, kolem dokola jsou rozesety balvany všemožných velikostí a tvarů, zajímavý je tzv. Loupežnický stůl, ke ketrému vede krátká odbočka. Jedná se o velký plochý kámen s nápadnými skalními mísami. Je zde umístěna i vrcholová schránka, čehož jsme využili a zapsali se.

Z velkého Mehelníku cesta rychle ubíhá, odteď už půjdeme z kopce. Ještě se zastavujeme u studánky PodMehelníkem, voda tu je, ale kvalitu raději nezkoušíme. Procházíme rozcestí Velká brašna a v cestě na rozcestí V Živci, nám už stojí jen dva vrcholy – Žejdlíček (584 m) a Chudý vrch (573 m). Jelikož ale stále klesáme, ani to nijak zvlášť nepostřehneme.

Jsme na rozcestí V Živci. Stojí tu pěkná turistická chata, velký dřevěný přístřešek a spousta laviček lákajících k odpočinku. Já ale odpočívat nechci, přemýšlím, jestli se vydat po červené a kratší cestě zpět k autu, nebo zvolit cestu ke kamenolomu na Provazcích (611 m). Ale co, do západu slunce zbývá ještě hodina, tak vyrážíme vzhůru do kopce, ke kamenolomu.

Z rozcestí Na Provazci odbočujeme vpravo, a po pár minutách chůze se od dřevěné informační cedule jdeme podívat na kraj lomu. Ten je opravdu veliký, etážový a stále ještě činný. Z horního patra je vidět vše jako na dlani, i klikatící se silnice dole, podle které mu říkají místní „u serpentin”.

Čas kvapí a tak jdeme dál, přecházíme vrch zvaný Honzíček (572 m), v jehož blízkosti se nacházejí spousty jam. Podle pověstí prý sloužily k odchytu vlků, ve skutečnosti však vznikly během těžby mramoru. Na rozcestí U Honzíčka, obcházíme při kraji lesa chatovou osadu a místní známou psychitrickou léčebnu a od rozcestí Na Trubkách, malebným údolíčkem se čtyřmi rybníky, se vracíme zpátky na parkoviště U Vodáka.

Jak jsem poznamenal v úvodu, hory to sice nejsou, ale po 25 kilometrech a 7 hodinách chůze tímto terénem toho máme opravdu dost. I tak se ale těšíme na příští návštěvu, objevovat je toho tu ještě mnoho.

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *