Polsko – Góry Bystrzyckie

V sobotu 20. července jsem s kolegou Jirkou vyrazil na zahraniční misi. Za cíl našeho putování jsem zvolil Polsko, konkrétně Góry Bystrzyckie. Je to v podstatě pokračování našich Orlických hor přes hranice, dál do  Polska.

Jestliže naše Orlické hory jsou rájem turistického ruchu, okus dál, za hranicemi, je to oáza klidu a balzám pro tuláckou duši.

Den první

Naše cesta začala v Deštném v Orlických horách, kam jsme se dostali celkem pohodlně, z Pražského Florence sem jede přímá autobusová linka, tzv. Orlobus. Než jsme vyrazili do hor, zašli jsme na oběd a pivko do Penzionu Na Staré cestě. Příjemné prostředí, dobré jídlo i pivo a nezdrcující ceny, vřele doporučuji. Pak byl čas vyrazit.

Nahoru k hranicím nás vedla žlutá turistická trasa a NS Okolím Deštného, až na Šerlich (1019 m) k Masarykově chatě. Tady je hraniční přechod pro pěší – Masarykova chata / Zieleniec. Už jen dostat se sem byla fuška, stoupání je to pořádné, proto jsme vzali za vděk lavičce a dali si pauzu k osušení propocených triček. Mimochodem, třicetistupňová horka nás doprovázela po celé čtyři dny našeho putování.

Z Masarykovy chaty nás pak do Polského vnitrozemí vedla modrá trasa. Pěkným lesem plného borůvčí a hezky z kopce, až do obce Zielenec. Tady jsme se dali po zelené, a došli k přírodní rezervaci Torfowisko pod Zielencem, což je v podstatě rašeliniště. Naše zelená trasa prochází přímo tudy. Rezervace se skládá ze dvou částí, nazvaných Topielisko a Czarne Bagno.

Rašeliništěm vedou úzké dřevěné chodníčky, místy už ve špatném stavu. Je tu i pěkná dřevěná rozhledna. Je to tu rozhodně zajímavé, vyskytuje se zde také velké množství vzácných rostlin a živočichů. Z rostlin třeba Borovice Blatka, Bříza trpasličí, která není vyšší než jeden metr, suchopýr a další. Tloušťka rašeliny dosahuje místy až osm metrů. Je tu několik zastávek s informačními tabulemi, bohužel, češtinu zde nehledejte.

Prošli jsme rezervaci a po zelené pokračovali dál, místy po rozpadlém dřevěném chodníčku, místy zabořeni do bahna. Po prašné lesní cestě, kolem hory Biesiec (833 m), Piekielnice (805 m) až na Kamiennou Góru (704 m). Sem jsme došli už za tmy, měli jsme toho dost. Noc jsme přečkali u rozbytého odpočívadla, ustlali jsme si na zemi pod plachtou a spali jak zabití. Trasa prvního dne měřila zhruba 22 km.

Den druhý

Ráno jsme lehce posnídali a vydali se dál po žluté. Cesta začala svižně stoupat, kamennou cestou po vrstevnici Rovienky (843 m) jsme vystoupali vzhůru na Lomnickou Równiu (890 m) a šli po hřebenu. Jsou odsud krásné výhledy na severovýchod ke Klodzku. Nabrali jsme zde i zásobu vody z horského potůčku a došli až na rozcestí Huta. Tady jsme na lavičce poobědvali a potom v přilehlém lesíku prozkoumali zbytky pevnosti Fort Wilhelma. Kromě zbytku obvodových zdí a hradního příkopu z něj mnoho nezbylo.

Na chvíli jsme opustili les a vydali se po silnici do civilizace. Z kopce hezky svižně do vesnice Wójtowice a dál do Nowe Bystrzyce. Tady stojí za povšimnutí dřevěný kostelík u hřbitova. Následovalo poměrně dlouhé stoupání, až na rozcestí Spalona-Jagodna. Tady je restaurace s venkovním posezením. Lahvové pivo stálo po přepočtu necelých 40,- kč.

Odtud jsme pokračovali po modré, přes vrchy Sasin (886 m), Sasanka (964 m) a nejvyšší vrchol Gór Bystrzyckich Jagodna (977 m). V době, kdy jsme tudy procházeli, se zde budovala cesta, celých zhruba osm kilometrů jsme šli po kamení a štěrku, nezapomenutelný zážitek. Prošli jsme Poniatów a na louce u křížku nad obcí Gniewoszów si ustlali u balíků slámy. Trasa druhého dne měřila zhruba 34 km.

Den třetí

Ráno jsme usušili spacáky od rosy a vydali se po modré z kopce dolů, do Gniewoszówa. Dole v údolí za vsí se cesta stáčí doprava, do lesa. Tady se nachází pozůstatky hradu Szczerba. Zhruba po půlhodině cesty od hradu, je v ůdolí potoka Golodolnik starý lom s nevelkou jeskyní Solna Jama.

Přešli jsme potok a po zelené, prašnou cestou vystoupali na rozcestí Niemojów-Róžanka. Odtud pak po žluté pěkným lesem plného borůvčí došli na rozcestí u kříže nad Róžankou. Tady jsme trochu zariskovali a vydali se zkratkou. Povedlo se, napojili jsme se na modrou a po úbočí hory Bochniak (713 m), cestou kolem zaniklé obce Czerweny Strumieň došli na hraniční přechod Petrovičky. Domov, sladký domov. A cesta vedla z kopce, co víc si přát?

Došli jsme do Mladkova, odkud nám druhý den měl jet autobus do Prahy. V restauraci U Bohouše jsme si dali dršťkovou polévku a pár piv. Začal padat večer a bylo třeba najít nějaké místo, kde přenocovat. Nechal jsem si natočit pivo do PET flašky a šli jsme směrem za ves, kde, jak jsem očekával, najdeme nějaké fajn místečko na spaní.

Zhruba kilometr za vsí se nachází pěchotní srub K-S31 a K-S32, jsou součástí vojenského muzea Lichkov. Ustlali jsme si nahoře nad bunkrem v trávě, když si nás po chvíli všimli průvodci z bunkru. K našemu údivu nás nevykázali, ale v devět hodin večer nám udělali soukromou hodinovou exkurzi srubem. Vstupné nechtěli a ještě nám nabídli pivo, světe div se, lepší zakončení našeho putování jsme si ani nemohli přát. Děkujem kluci! Trasa třetího dne měřila zhruba 25 km.

Následujícího dne ráno jsme se vrátili do Mladkova a počkali na autobus do Prahy. Po celou dobu našeho putování nám svítilo sluníčko od božího rána, až do večera. Moc se mi polské hory líbily a určitě jsem tady nebyl naposledy.

Štítky , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *